Fotbal: hra, nebo modloslužba?

13.05.2012 19:32

Lidé bez myšlenky na věčnost žijí často v jakémsi neradostném, ale dynamickém napětí mezi nadějí a zoufalstvím, úspěchem a neúspěchem, ctižádostí a skromností, optimismem a pesimismem, sebevědomím a zoufalstvím. To vše je zřetelné v naší dnešní novopohanské společnosti, která uznává jen časný život a popírá ten věčný.

Velmi dobře to lze pozorovat na fotbalových zápasech a mistrovstvích. Vítězství vyvolává u novopohanů pocit obrovské pýchy, radosti a svobody, porážka naopak je důvodem k zoufalství a pocitu hanby. Vyústěním tohoto psychického stavu jsou chuligánské výtržnosti na fotbalových stadionech, spojené s demolováním zařízení a nezřídka i s agresivními fyzickými útoky proti pokojným občanům. Proč je tomu tak?

Pro mnoho novopohanů je fotbal jednou z důležitých náhražek za ztracené náboženství. Představuje jakýsi druh náhradní bohoslužby, když se úcta k jedinému pravému Bohu odbourala. Člověk ale hledá a potřebuje hodnoty, jimž se může plně oddat. Jednou z nich je fotbal. Ten sám o sobě je dobrou věcí, tak jako každý jiný sport. Jakmile se však stane náboženstvím, to znamená smyslem a cílem života mnohých fotbalových „fanoušků“, prvořadou hodnotou, potom přináší škodu a nikoli užitek. Zdevastované stadiony a zranění lidé jsou toho smutným důkazem.

V případě vítězství „mého“ týmu se stává radost tak významnou, že přechází přímo do rituálu, jemuž musí ustoupit všechny jiné hodnoty. Pro fanoušky přestávají platit takové pojmy jako slušnost, ohleduplnost, takt, zdvořilost atd. To vše je smyto nevázaným „obřadem“ radosti, při němž se povoluje úplně všechno. Totéž platí i v případě porážky „mého“ týmu, kdy zármutek nad tím ústí do téhož rituálu, svým způsobem „smutečního“, avšak se stejným účinkem na veřejnosti.

Mnoho lidí v neděli místo na mši svatou jde „na fotbal“. Stadion se stává novou katedrálou, v němž se vzývají a uctívají noví „svatí“: útočníci, záložníci, obránci a brankáři. Ne, sport není špatný, sport je v jádru dobrý. Pouze to, co my jsme z něho udělali, je katastrofou! Stala se z něj modloslužba, která fascinuje miliony lidí. Nikdo se neptá: Co musím dělat, abych se dostal do nebe? Mnoho lidí se ale ptá: Co musím dělat, abych se dostal na fotbalový stadion, abych sehnal lístky na ten či onen zápas? Jsou ochotni udělat všechno, aby se jim to podařilo, i lhát a podvádět. Kdo chce jít do nebe, tak toto dělat nejenom nemusí, nýbrž přímo nesmí. Nikdo z těch, kdo opravdově touží po Bohu a Ježíši Kristu, nemá důvod se obávat, že na něho „nezbude“. Kdo žije podle Boží vůle, tomu se dveře do ráje pokaždé s jistotou otevřou, aniž by musel cokoliv dalšího podnikat. V tom je podstatný rozdíl mezi pravým a každým nepravým náboženstvím. K těm nepravým patří i současný fotbalový kult.

P. Reinhold Lambert,
Dienst am Glauben 6/2008

Zpět