Podivná demonstrace

17.10.2010 21:05

    V jednom malém městě na blíže neurčeném místě naší planety proběhla jednoho dne zvláštní událost, která mohla mít nedozírné následky pro celou naši civilizaci, nebýt nezájmu novinářů, kteří v tuto dobu byli na nejrůznějších a podle nich daleko atraktivnějších místech.

Oč tedy šlo. Ze dvou konců onoho města směřovaly proti sobě dva veliké zástupy lidí. Jednalo se o promyšlenou a předem připravenou demonstraci. Cílem bylo náměstí uprostřed města. Na jedné straně byli lidé středního věku. Podle tváří bychom poznali ustarané rodiče. A skutečně byli to oni. Nad hlavami nesli mnoho transparentů, na nichž zcela převažovalo jedno heslo: POSLUŠNOST! Věděli totiž, že s jejich dětmi není něco v pořádku. Jako by ztrácely k rodičům veškerou úctu. Zvláště dospívající děti si doslova dělaly, co chtěly, a nesnášely jakékoliv omezení ze strany dospělých.

    Druhý průvod tvořili téměř výlučně mladí lidé a děti. Už z dálky bylo slyšet jejich povyk. I oni nesli transparenty. Heslo, které bylo téměř na všech, znělo: SVOBODU! To byl jejich požadavek. Měli dojem, že jim jejich rodiče upírají tuto největší výsadu člověka.

    Oba zástupy se k sobě nezadržitelně blížily. Napětí rostlo. Kdo z koho? Děti nebo rodiče? Najednou stáli na náměstí proti sobě a výkřiky byly stále hlasitější. Nikdo nechtěl ustoupit, nikdo nechtěl slevit ze svých nároků.

    Když čas pokročil, bylo vidět, že někteří z rodičů ztrácejí trpělivost. Za chvíli vystoupili před zástup a křičeli na své děti: „Když chcete svobodu, budete ji mít. Nebudeme se donekonečna dohadovat. Doufáme, že náš ústupek oceníte a budete nám za to vděčni.“ Není těžké si domyslet, jak to v těchto rodinách dopadlo. Děti si dělaly, co chtěly.Mnohé měly velice brzy na svědomí vážné mravní delikty a nechyběly ani takové, které bez jakýchkoliv zábran vztáhly na své rodiče ruku. Rodiče se stali otroky svých dětí.

    Demonstrace pokračovala dále.Tentokrát začaly ztrácet trpělivost některé děti. Vyšly z řad svých vrstevníků a rezignovaně volaly: „Poslechneme vás. Bude, jak si přejete. Však věčně nebudeme děti, které jsou závislé na svých rodičích.“ Rodiče s ulehčením přijali kapitulaci svých ratolestí a vítězoslavně odcházeli domů. I tady si bez těžkostí můžeme představit, jak vypadal život v těchto rodinách. Děti byly zamlklé, bez radosti ze života. Stále v sobě dusily nepříjemné pocity a záviděly kamarádům, kteří mohli dělat, co chtěli. Všechny tyto děti se těšily na okamžik plnoletosti. Od té doby už rodiče vůbec nerespektovali a do konce života nenašly k rodičům žádnou úctu.

    Mezitím se blížil večer a na obou stranách náměstí stále ještě velké zástupy demonstrujících. Někteří z rodičů a dětí začali vyjednávat: „Pokusíme se zachovat obojí.“ To vše ovšem s nevyslovenou nadějí, že druhá strana později pod tlakem okolností ustoupí. Tak spolu mnozí odcházeli do domovů, které se staly místy, připomínající některá bojiště světových válek. A tyto války byly bez vítězů. A pokud přece jen někdo nějaké dílčí vítězství dobyl, byla to vítězství draze zaplacená. Vraťme se ale na náměstí.

    Je už pozdě večer a na obou stranách jsou skupiny, které, jak se zdá, nehodlají ustoupit ani o píď. Každý cítí veliké napětí. Pokud se nestane něco mimořádného, je těžké domyslet konce těchto rodin. Řešení se ale přece jen našlo. Za pět minut dvanáct se na náměstí objevil nenápadný starší člověk a svolal si k sobě zástupce obou stran. „Radím vám, abyste si zvolili heslo, které bude vyhovovat oběma stranám.“ „Takové těžko najdeme“, tvrdili rodiče i děti a ještě pevněji svírali v rukou nápisy POSLUŠNOST, SVOBODA. „A kdybych vám přece jen nějaké našel?“ „Za předpokladu, že se shodneme, nemáme námitek“, odpověděli zástupci obou stran. „Jak se na vás dívám, existuje jen jediné heslo, na kterém se shodnete, a tím je LÁSKA,“ řekl neznámý muž. A skutečně, po delším uvažování na obou stranách došlo k souhlasu. Proti tomuto slovu nemohla ani jedna ze stran nic namítat. Vždyť každý cítil, že odmítnutí by zpochybnilo nároky a obsah obou předchozích hesel. Ještě však nemohli odejít. Podivný muž vytáhl z kapsy nějakou knihu a všem přečetl slova, která považoval za velmi důležitá. Lidé s pohnutím poslouchali, mnozí si slova dokonce zapisovali a učili se je nazpaměť. Pak společně odcházeli a pokoušeli se žít v síle tohoto slova, kterému uvěřili. A víte, co bylo zvláštní v těchto rodinách? Děti po čase zjistily, že mají poměrně dost svobody a rodiče byli překvapeni, jak děti snadno a bez těžkostí přijímají jejich rady a dobře míněné požadavky. Obojí bylo pochopeno a naplněno SVOBODA i POSLUŠNOST. Možná, že někteří, kdo čtou tento článek, by se chtěli o podobný experiment pokusit ve svých rodinách. Těmto zájemcům chceme tedy napsat slova, která neznámý muž přečetl dětem i rodičům. Tady jsou:

Láska je shovívavá, dobrosrdečná,
láska nezávidí,
láska se nevychloubá, nepyšní,
nedělá co se nepatří,
nemyslí na sebe, nerozčiluje se,
zapomíná, když ji někdo ublíží,
má zármutek,
když se dělá něco špatného,
ale raduje se,
když lidé žijí podle pravdy.
Všechno omlouvá, všemu věří,
nikdy nad nikým nezoufá,
všecko vydrží.
Láska nikdy nepřestává.

(1 Kor 13,4-11)

P. Pavel Stefan

Zpět