To přece není normální

15.02.2012 11:54

Nedávno jsme v malém kroužku farníků mluvili o řádech a kongregacích. Když přišla řečna to, že v některých přísných řádech se vstává na mod litbu uprostřed noci, řekl mi jeden posluchač: „Ale to přece není normální!“ Sám jsem začal přemýšlet, jestli nemá pravdu. A dnes mám v ruce noviny, kde je tato zpráva. Cituji: Rotterdam: Rekordní počet nizozemských fanoušků sledoval v noci na úterý utrápené vítězství svých fotbalistů na MS proti Saudské Arábii. V půl druhé v noci letního středoevropského času zasedly před obrazovky televizorů podle průzkumu tři miliony příznivců. Dokonce každé desáté dítě ve věku mezi šesti až deseti lety fandilo svým „Oranjes“. Tolik novinová zpráva. A já uvažuji. Když nějaká desítka řeholních bratří či sester vstává v noci k modlitbě, tak to není normální. Ale když několik milionů fanoušků zasedne v tu samou hodinu před své televizory, tak na tom není nic divného. Představme si, kolik milionů lidí na celém světě sledovalo ono mi strovství světa ve fotbale. Byl jsem překvapen, když se mi táta mých dvou ministrantů přiznal, že i on si dal budíka na půl druhou, aby mu nějaký ten zápas neutekl. Přitom má těžkou práci na pile a v šest hodin ráno už musí být u svého stroje. Připomeňme si tyto fanoušky, jejich obětavost a vytrvalost, když se bude po nás někdy chtít, abychom věnovali nějaký svůj čas pro Boha, pro jeho věc. Nedbejme na to, že co by mělo být normální, je v očích některých lidí nenormální.

Vzpomínám, jak za mnou kdysi přijel bratranec a naléhavě se ptal: „Řekni mi, jsem normální?“ Tenkrát jsem se ho zeptal: „Prosím tě, jak jsi na to při šel? Ty, konstruktér, horolezec, vášnivý fotoamatér, že bys nebyl normální? Neznám normálnějšího chlapa, než jsi ty!“ On si jen povzdechl a pak povídá: „Víš, Jendo, je nás tam v konstrukci třicet a já jsem jediný, který ve fabrice nemá nějaký poměr. Jsem své ženě věrný a oni to vědí. Proto se už vícekrát do mě pustili a tvrdí mi, že asi nejsem normální. Když ti to někdo stále opakuje, pak se nediv, že zapochybuješ sám o sobě. Proto jsem ti položil tu otázku.“

Už ho chápu. Žijeme v době, kdy jsou převrácené snad všechny hodnoty. A vzpomínám si, jak se kdysi starší lidé modlívali: „Aby nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil!“ Náš národ a všechny národy světa...

Z deníku otce Jana Topenčíka

Zpět